Tuk s kmenovými buňkami je budoucnost. Trochu více o transplantaci tuku – lipograftingu

Transplantace vlastní tukové tkáně se v medicíně využívala již nejméně 100 let, i když někdy s problematickými výsledky. Technika provádění transplantace tuku se s postupem času měnila, zejména v závislosti na vědeckých poznatcích. Zásadní změna nastala v posledních dvaceti letech, kdy technika transplantace tuku vypracovaná Dr. Colmanem, tzv. „lipografting“, nebo také „structural fet grafting“ měla již dobře propracovanou a logickou teoretickou základnu.

V posledních 12 letech výzkum opět pokročil a poukázal na zcela zásadní význam tzv. „kmenových buněk" při transplantaci tuku. Tuk s kmenovými buňkami už není jen vhodný přírodní výplňový materiál, ale podílí se též významně na regeneraci tkání. Transplantace tuku se stala v posledních letech jedním z významných témat na vědeckých konferencích a symposiích plastických chirurgů po celém světě.

Jako základní vlastnost kmenových buněk se obvykle uvádí jejich schopnost množení a schopnost přeměny v jiné buňky. Vysvětlení toho, co se skutečně v organismu při transplantaci tuku odehrává, většinou chybí. Zabývám se transplantacemi tuku podle Colmanovy metody již více než 9 let. Zajímá mne i teoretická a filosofická stránka této problematiky. Pokusím se proto zjednodušeně vysvětlit roli kmenových buněk při transplantaci tuku.

V průběhu života se všechny buňky tělesných tkání stále obnovují. Některé rychleji a jiné pomaleji. Například tukové buňky se obnovují až po 10 letech zatímco buňky střevní sliznice a kůže již po několika týdnech. Na této běžné obnově tkání u dospělých se podílí kmenové buňky. Jsou jakýmsi reservoárem pro obnovu tkáňí. Mají tu vlastnost, že se mohou za určitých okolností množit a přeměňovat v buňky různých tělesných tkání, jako např. v buňky tukové, chrupavčité, kostní, srdeční, cévní apod. Říkáme, že jsou tak zvaně multipotentní. Kmenové buňky se nacházejí na různých místech lidského těla a to zejména v blízkosti cév. Pro výzkumné účely i praktické využití je nejznámějším zdrojem kmenových buněk u dospělých kostní dřeň a tuková tkáň, která se nejsnáze odebírá. Například v tukové tkáni získané při liposukci, je ze všech buněk, které se v odebraném tuku nacházejí, až 10 % kmenových buněk. Nalézají se v přepážkách mezi tukovými lalůčky. Tudy též probíhají drobné cévky. K tomu, aby se kmenové buňky začaly množit a přeměňovat se v běžné tkáňové buňky, potřebují nějaký podmět -„startovací signál". To je důležitá okolnost, která se obvykle v  informacích na internetu nezdůrazňuje. Často jsou kmenové buňky presentovány jako jakýsi zázračný vše léčící elixír. Není tomu tak. Jedná se o složitý a zatím ne úplně objasněný proces. Víme, že činnost kmenových buněk je v organismu přísně řízena a regulována (ale ještě zdaleka neznáme všechny regulační mechanismy). Kmenové buňky jsou ovlivňovány jednak svým bezprostředním okolím, tj. okolními tkáňovými buňkami a mezibuněčnou hmotou (mluvíme o tzv. „Microenvironmentu" nebo o „Niche" kmenové buňky) a jednak vzdálenými vlivy jako jsou např. působení enzymů, hormonů nebo nervů. Kmenové buňky jsou obvykle ve svém prostředí v klidovém stavu. Nastane-li v okolí kmenové buňky nějaká nepříznivá změna, jako např. poranění, odumírání okolních tkáňových buněk nebo nedostatek kyslíku (ischemie), vyprovokuje to kmenovou buňku k aktivitě. Bez tohoto startovacího signálu se kmenová buňka nemůže aktivovat.

Zjednodušeně transplantace tuku probíhá takto: Tuk k transplantaci se odebírá tenkými kanylami, podobně jako se provádí liposukce. Zákrok ale není tak razantní. Používá se jen malý podtlak k odsátí a tuk se odebírá hlavně z té vrstvy podkoží, kde lze předpokládat největší množství kmenových buněk. Získaný tuk se pak připravuje k transplantaci centrifugováním, nebo filtrací. Tím se od tuku oddělí tekutá část (napouštěcí tekutina a krev). Pak se tuk aplikuje do plánované oblasti a to opět tenkými kanylkami. Aplikace se provádí jen po malých částečkách.

Co se během celého procesu transplantace tuku děje s tukovými a hlavně „kmenovými buňkami"?

Bylo prokázáno, že zralé tukové buňky jsou velmi citlivé na nedostatek kyslíku. K tomu dochází v transplantovaném tuku. Kyslík se může k transplantovaným tukovým buňkám dostat jen z krve, která je k nim přivedena drobnými cévkami. Tyto cévky ale k transplantovaným tukovým buňkám prorostou až za několik dní po transplantaci. Je to obvykle příliš dlouhá doba na to, aby tukové buňky bez kyslíku přežily a proto odumírají. Kmenové buňky, které jsou v transplantovaném tuku též obsaženy, snášejí nedostatek kyslíku lépe (až 3 dny). Proto období, než k nim prorostou nové cévy, mohou přežít. Odumírající transplantované tukové buňky při svém zániku uvolňují různé stimulátory a růstové aktivátory, které jsou právě tím „signálem" pro kmenové buňky, aby se začaly množit a měnit se v  nové tukové buňky. Tyto nově vzniklé buňky nazýváme „tukovými buňkami 2. generace". Ty pak postupně nahradí původně transplantované, ale odumírající tukové buňky. Celý proces vzniku tukových buněk druhé generace je dlouhodobý a může trvat až několik měsíců. Proto trvalý výsledek po transplantaci tuku (lipograftingu) můžeme posuzovat nejdříve za 4 měsíce.

Tímto mechanismem se může při lipograftingu obnovit tělu vlastní tuková tkáň v místech, kde při procesu stárnutí ubyla (kruhy pod očima, propadlé tváře, zapadlá víčka, prohloubené nosoretní rýhy apod.). Může se též vytvořit nová přirozená tuková tkáň v místech, kde je to z estetického hlediska žádoucí i u mladších jedinců (poprsí, hýždě, „kruhy pod očima" apod.) nebo kde tuková vrstva ubyla  následkem úrazu, zánětu nebo předchozí operace (např. ohraničené přesátí při liposukci). Transplantace tuku s kmenovými buňkami má i regenerační vliv na okolní poškozené nebo jinak narušené tkáně. Regenerační schopnosti kmenových buněk se využívá například ke zlepšení jizev po popálení, u poškozených tkání po ozáření, u nehojících se vředů, apod.

Co z výše uvedeného můžeme vyvodit?

Častý názor, že „všechen tuk se časem stejně vstřebá", je více méně pravdivý, ale je-li v transplantovaném tuku dostatečné množství životaschopných kmenových buněk, tak se vytvoří tuk nový (tukové buňky 2. generace) a výsledný efekt transplantace tuku je trvalý. Je ale pravdou, že k dosažení trvalého výsledku je někdy nutné transplantaci ještě jednou nebo dvakrát opakovat.

Obrazek c 1Nepochopením doposud známé přeměny kmenových buněk v tukové buňky 2. generace, jak bylo popsáno výše, jsou snahy transplantovat jen samotné kmenové buňky bez tuku do zdravé tkáně za účelem kosmetické výplně (například některých oblastí v obličeji). Tyto pokusy v sobě skrývají určité nebezpečí.Svoji logiku má transplantace tuku, který je obohacen kmenovými buňkami. Odebraný tuk se rozdělí na dvě poloviny. Z jedné poloviny se separují kmenové buňky a ty se přidají do druhé poloviny. Ta má pak dvojnásobné množství kmenových buněk a použije se k transplantaci. Tento postup se používá zejména při zvětšování prsou nebo hýždí, resp. všude tam, kde je zapotřebí k transplantaci větší množství tuku (nad 300 ml). Někdy je problém větší množství tuku u štíhlejších osob nalézt a odebrat. Také zvětšení prsou někdy nebývá dostatečně velké (o 1 číslo). Při kosmetické transplantaci tuku v obličeji obvykle upotřebíme jen menší množství tuku (2 – 15 ml). Dostačuje nám proto použít z centrifugovaného tuku jen tu část, ve které je zvýšená koncentrace kmenových buněk (viz. obrázek).

Výplň tukem není nutné předimenzovat v obavě, že se část tuku vstřebá. Přeplnění tkáně transplantovaným tukem nevede k lepšímu konečnému výsledku, ale spíše zvyšuje riziko následných nerovností. Racionálnějším řešením je doplňující transplantace v druhé době (např. za půl roku až jeden rok). Změny po transplantaci tuku v obličeji obvykle nebývají násilné, ale decentní a obličej omladí bez jakýchkoli následných jizev.

Ze zkušenosti se ukazuje, že transplantujeme-li tuk do nějakého podkožního defektu (např. ohraničené přesátí po liposukci, vpáčené jizvy po operaci apod.) a použijeme k tomu tuk z okolí tohoto defektu, bývá výsledek velmi pěkný a trvalý již po prvé aplikaci.

Obrázek: Transplantace tuku do prohlubně vzniklé „přesátím" při liposukci

Obrazek c 2

Nejméně 50-70 % dříve prováděných operací dolních víček (blepharoplastik) dnes nahradíme „lipograftingem" s daleko pěknějším a přirozenějším výsledkem.

Obrázek: Před a po lipograftingu spodních víček

Obrazek c 3

Při transplantaci tuku za účelem výplně některé oblasti v obličeji často docílíme dvojího efektu. Krom plánované výplně i výraznou regeneraci kožního krytu nad místem, kam byl tuk implantován. Často se výrazně upraví větší pórovitost kůže, vyrovnají se drobné vrásky, vymizí okrsková zarudnutí a někdy i pigmentace.

Obrázek: Regenerace zarudlé kůže po lipograftingu

Obrazek c 4

Transplantace tuku je zatížena velmi malým procentem komplikací ve srovnání s operačními postupy. V literatuře jsou například popisovány případy, kdy došlo k extrémnímu zbytnění místa, kam byl tuk transplantován. Může k tomu dojít v případě, kdy dotyčný celkově hodně přibral na váze a na tukové vrstvě i na jiných místech na těle.  Tyto případy jsou vzácné a osobně jsem se s nimi nesetkal.
Transplantace tuku – „lipografting" je metoda budoucnosti. Její další vývoj bude záviset nejen na získávání zkušeností při praktickém použití, ale hlavně na dalším výzkumu v oblasti buněčného inženýrství. Již dnes ale přináší pěkné výsledky a bezesporu je to metoda, která nejvíce kopíruje přírodní zákonitosti.

Aktualizováno: 29.10.2013

Diskuze k tématu

Doktor ve Vašem okolí   

Zákroky, na které se chystají ostatní