Vzhled mých prsou mi připadal vždycky trochu zvláštní. Už od velmi raného mládí jsem si říkala, že něco s mými prsy není úplně v pořádku, ale věřila jsem, že s dospíváním se i já dočkám nějakých hormonálních změn na svém hrudníku. Bohužel ale zatímco kamarádkám okolo mne se prsa postupně vyvíjela, má zůstala celé dospívání stejná a hlavně stejně zvláštní. Jako by jim něco chybělo a celé prso tvořila jen vystouplá napuchlá bradavka. Postupně jsem si začala říkat, že se má prsa asi nikdy normálně nevyvinou a začala jsem si na internetu vyhledávat, proč tomu tak je a jestli je se mnou něco špatně. Na internetu jsem poté zjistila, že mám tuberózní tvar prsou, což je vrozená vývojová deformační vada tvaru prsou, která se dá řešit jedině plastickou operací. Od toho okamžiku jsem věděla, že operaci co nejdříve podstoupím a to mi bylo 15 let. Někdo tomu nemusí rozumět, ale tento komplex ovlivnil celé mé dospívání. Nízké sebevědomí pramenící z pocitu, že mně něco tak na ženě zásadního chybí, že je na mne něco špatně, mě opravdu trápilo každý den. Nenáviděla jsem se a byla jsem v jednom kuse nešťastná. Nedokázala sem myslet na nic jiného a děsila mne představa, že by má prsa náhodou někdo někdy zahlédl. Bez podprsenky jsem nešla ani ráno do obchodu. Bylo to něco, co člověk mohl schovávat před ostatníma, ale v hlavě to nosil neustále.

Poprvé jsem šla k plastickému doktorovi v 17ti, kdy mi bylo doporučeno kvůli nízkému věku na operaci ještě počkat. Zpětně to samozřejmě považuji za velmi dobrou radu, ovšem v té době mě představa každého dalšího dne se svým hrudníkem děsila. Mé přesvědčení o podstoupení operace stále trvalo a ve svých 21 letech jsem plastickou operaci prsou opravdu podstoupila. Můj život se změnil ze dne na den a já z celého svého srdce děkuji paní doktorce Kučerové za to, jakou práci odvedla a hlavně že mě a můj problém přesně pochopila. Na operaci jsem šla s myšlenkou, že nemám co ztratit a teď někdy stojím 10 minut v koupelně a s vděkem se kochám pohledem na výsledek, který vypadá naprosto dokonale. Věděla jsem, že mi operace změní život, ale že to bude mít až takový dopad na celý můj pohled na svět, jsem vlastně netušila. Zbavit se životního komplexu je naprosto neskutečný pocit, který bych každému s podobným trápením přála zažít. Bylo to mé nejlepší rozhodnutí a já se konečně cítím skvěle (nejen) ve svém těle.