Dobrý den, vážený pane doktore,předem se Vám omlouvám za trošku rozsáhlejší obsah mého dopisu. Již delší dobu mi to nedalo pokoj, tak jsem se rozhodla Vám napsat. Příčiny, které mě vedou psát tento obsáhlejší dopis, je můj nos. Je mi „teprve“ 17 let. Doma jsem se na toto téma již několikrát pokoušela pohovořit si s rodiči, tak nějak v přijatelné mezi jsme se tohoto tématu dotkli a debatovali. Rodiče zprvu reagovali dost negativně, ale postupem času se to začalo zlepšovat, jelikož jsem neodbytná a stále o tom mluvím, tak nějak v srdci věřím, že mě s mým problémem pochopili, alespoň trošku. Mluvili jsme o tom nejen doma, ale i ve škole, kdy moje spolužačka přišla s novinkou, že se jí zachtělo také nového nosu (a tento povyk jen díky její sestře, která byla pacientkou na Vaší klinice a shodou náhod také bydlí s jednou Vaší zdravotní sestřičkou v pronajatém bytě, která mé spolužačce řekla pár věcí ohledně plastické operace nosu). Dalo by se tvrdit, že každý z nás je s něčím na sobě nespokojen. A chtěl by to změnit. Někdo má odstáté uši, někdo trpí nadváhou a další má třeba křečové žíly nebo... má velký/rozpláclý/široký nebo kostnatý nos, z kterého doslova „odstává“ tak zvláštně nosní kost, to bych mohla pojmenovat nejspíše jako „orlí nos“, já jsem si ho v mém případě definovala jako „hrbík“.Kdybych měla nějakou možnost na sobě něco změnit, byl by to právě již zmíněný nos. Mnoho lidí si povzdechne a řekne si, že se dějí i horší věci, že lidé okolo nás trpí hladem, jsou postiženi, chromí, různě handicapovaní a já, která bych měla být ráda, že jsem zdravá, bych do sebe ,,zbytečně“ neměla nějak zasahovat. Těžko se mi to vysvětluje komukoliv, že mám prostě mindráky z toho, že mám takový nos. Odstálé uši se dají zakrýt vlasy, aby tolik neodstávaly (spíš si toho nikdo nevšimne), ale co mám udělat s tím, že uprostřed obličeje se mi tyčí takováto ozdoba? Přikrýt se nedá a když s Vámi někdo hovoří, kouká se Vám do obličeje. Je to podle mého taková „frekventovaná“ část těla, když s někým hovoříte, zřejmě se mu snažíte koukat do obličeje. Jelikož jsem stále ještě studentka, tak vím, jaký je to pocit, sedět ve třídě a doufat, že se zrovna na mě nebude nikdo koukat z profilu (je to zvláštní pocit, takový – trapný), když se s někým budu seznamovat (s přáteli), tak si budu v duši přát, aby si ihned nevšiml mého nosu, jelikož já si vždy představuji, že nos je první věc, na kterou se zaměří, i když to zřejmě není pravda, tak já jsem z toho již tak „zdeformovaná“, že si stále myslím, že můj nos je první místo, kam se člověk koukne. Možná ten můj nos není tak hrozivý, jak to zde popisuji, ale za to může i takové to mé vnitřní vsugerování.I škaredá holka, když se rozhodne jít na ples a krásně se nalíčí a obleče do překrásných šatů, bude krásná, bude jí to slušet, ale když se nalíčí můj obličej a obleču se do krásných šatů, bude mi to třeba také slušet, ale jen do doby, než se na mě někdo podívá z profilu, protože stále se mi bude něco „tyčit“ uprostřed obličeje. Hodně lidem to přijde zbytečné, zabývat se takovými věcmi, prostě řeknou „takhle ses narodila“. Nejspíš, kdybych byla starší a měla již rodinu, asi nebudu a ani bych nechtěla být pro někoho již tolik atraktivní, měla bych snad děti, manžela, prostě takové to ideální zázemí a štěstí, myslím si, že tady by se to již (vůbec) neřešilo, ale jelikož jsem v takovém tom ,,mladém“ věku, chci se líbit, nechci mít mindrák, chtěla bych se oblékat tak, jak móda určuje. Je to sice stupidní příklad, ale je: Nyní se nosí čelenky a ulízaná ofinka dozadu, ale to si vzít nemohu, hodně zvýrazním svůj obličej, to samé rovnání vlasů. Tak i toto mi přijde jako důvod...Ale co dělat, když to člověku zmenšuje sebevědomí, stresuje se, myslí si, že je méněcenný. Co může udělat? Zřejmě nic, ale když čtu diskuze a v nich vidím a naleznu v nich lidi, kteří mají stejný problém jako já, zajásám a alespoň tady mě někdo chápe. Uleví se mi.Zkontaktovala jsem se i s plno dívkami a ženami, které podstoupily plastickou operaci, některé mi zaslaly i fotky a popisovaly mi proces, kde se jim měnil ten „frňáček“. Všechno „to“ bych byla schopná podstoupit, abych měla hezký nos a nemusela se strachovat, že se na mě bude někdo koukat z profilu, že si ze mě někdo udělá srandu typu že mám „židovský nos“, „co mi to tam trčí“ či že mám „orlí rodiče“ (jako někdo přezdívá silnějším osobám např. „špeku“, totéž platí i zde). A to hlavní je, že by mi to pomohlo nabýt takové to normální „sebevědomí“, nemít mindráky, prostě musí to být tak úžasný...Je plastická operace možná před 18. rokem? Například s podpisem rodičů? Jak dlouhá je doba čekání na konzultaci, popřípadě na operaci?Věřím, že takovéto příběhy a tužby jste slyšel nebo četl v podobném znění několikrát, ale i tak předem moc děkuji za odpověď.S pozdravemMichaela DuchoňováDobrý den, pane docente,i přestože jsem nedávno v nějakém časopise četla, že nemáte moc rád, když Vám zvoní mobil a že si často měníte zvuky, nedalo mi to a musím Vám napsat, jak jste neuvěřitelně šikovný, jakou mám šílenou radost z mého malého nosánku. Když sedím u PC či TV, mám s sebou zrcátko, abych se mohla kochat tou krásou, už se nemusím bát, že se na mě někdo podívá z profilu a uvidí „Juliuse“. Je to tak úžasný pocit a já jsem Vám nesmírně vděčná, vždyť já si připadám s nadsázkou jako nějaká modelka, musím se stále fotit, abych to viděla a žasla nad Vaším pro mě dokonalým výtvorem.Dříve jsem pohledy z profilu, foto a zrcadla nenáviděla, a teď si jich užívám plnými doušky. Je to úplně suprový pocit, to by člověk neřekl, co jedna operace, jeden zákrok s člověkem udělá, jaké je osvobození a nesmírné štěstí mít takový krásný nos, jaký jste právě vytvořil VY!Díky Vám jsem šťastná a spokojená, děkuju moc.Míša Duchoňová