Asi tak od mých deseti let jsem začala vnímat, že mám jinačí horní víčka, než ostatní děvčata. V patnácti letech jsem se samozřejmě chtěla líbit, tak jsem se začala malovat, ale nešlo to tak dobře jak jsem chtěla, měla jsem věčně obtisklou řasenku a řasy byly hodně krátké a nevýrazné. Už jsem se s tím i smířila, že je nikdy nebudu mít dlouhé. Až po čtyřicítce jsem nad zákrokem začala uvažovat, protože jsem měla věčně unavené oči, zorné pole jsem měla menší a viditelnost byla špatná a víčka mi povadala čím dál tím více. Zjistila jsem, že to mám dědičné po otci, ten v 65. letech vidí jenom škvírami a víčka má už přes půl oka. Proto jsem se rozhodla pro operaci horních očních víček , sice později,ale přece. Trochu jsem se samozřejmě obávala, ale výsledek je opravdu famózní a paní doktorka výborná.. Kdo uvažujete zákrok, opravdu se nemusíte ničeho bát, protože ta výsledná práce stojí za to. Sice jsem po zákroku týden, ale rodina už reaguje pozitivně na změnu.