Patřím k té skupině lidí, která se návštěvě u lékaře vyhýbá jako čert kříži. Ale věřím, že ještě pár návštěv v Giaclinic a budu úplně vyléčená i z tohoto neduhu. Stává se mi tu něco, co bych ještě před nedávnem nepovažovala za možné – já se na schůzky vyloženě těším. Pokaždé, když na mě v diáři mrkne spiklenecká poznámka Prostějov/Plastika, mám stejný pocit, jako když mám domluvené rande s dortem a kamarádkou v kavárně. Vlastně ještě líp. V kavárně bych minimálně polovinu času dělala vrbu a tady jsem středem pozornosti. A ruku na srdce, která žena to nemá ráda? Ve fialových zdech zdejší kliniky se obrovská profesionalita snoubí s lidským, přátelským přístupem. A tak si v noci po zákroku, místo zírání do stropu a přemítání nad tím, kde vás zrovna dloublo, vyměňujete recept na bramborový salát (ano, Vánoce jsou za rohem) se sestřičkou (tu cibuli určitě povařím-díky za tip!), která s vámi sedí celou noc. A ráno už si nadšeně drobíte čerstvý loupáček do nového dekoltu a jste štěstím bez sebe, že ty drobečky konečně nepropadají až na břicho. Dokážou tady neskutečné – nejen estetické zázraky, kterými dodají sebevědomí a pomůžou „mít se ráda,“ ale hlavně to, že se z návštěvy u lékaře stane přátelský dýchánek, z uspání na sále příjemné schrupnutí a pobytu na JIPu noční babinec… A to je myslím kouzlo srovnatelné leda s šikovností a obětavostí paní doktorky Šilhánkové…Děkuji za všechno. Všem. S pozdravem Markéta P. P.S. Kdy mám zase přijít?