MUDr. Dušan Záruba: Spletitá a dlouhá cesta ke zkušenostem

Autor:

MUDr. Dušan Záruba, primář Ústavu estetické medicíny, stojí v jeho čele již 21 let, tedy od doby jeho vzniku. Jak se vyvíjela estetická chirurgie a spolu s ní i Ústav estetické medicíny v Emauzích za posledních dvacet let v České republice? Rozhovor o jeho cestě plné odboček z lékařské fakulty až ke dvaceti čtyřem letům praxe, díky níž se řadí k nejzkušenějším chirurgům v oboru estetické chirurgie.

zaruba02
"Všechno jde dopředu. I estetická chirurgie," vysvětluje v rozhovoru MUDr. Dušan Záruba.

Jaké byly vaše začátky?

Studoval jsem na Fakultě všeobecného lékařství na Univerzitě Karlově v Praze, kde jsem promoval v roce 1985. Už na studiích jsem věděl, že bych se rád věnoval chirurgickému oboru. Určitě jsem se nechtěl zabývat teoretickými nebo nechirurgickými obory jako je třeba interna. Takže samozřejmě odříkaného chleba největší krajíc. Po promoci jsem měl nastoupit ve Fakultní nemocnici na Královských Vinohradech na ortopedii. Tehdy ale byly pozice v nemocnicích poměrně přísně limitované tabulkovými systémy, takže tam pro mě nakonec místo nebylo. A tak jsem začal pracovat na Vinohradech na biochemii, odkud jsem po měsíci odešel na roční vojenskou službu jako lékař. Nastoupil jsem tam do nemocnice na internu…

Litujete tohoto "zdržení"? A jak jste se odtud dostal k plastické chirurgii?

Naopak, byla to dobrá zkušenost, získal jsem všeobecný medicínský přehled, což je pro kvalitní lékařskou práci důležité. Po návratu z vojny mi pan docent Feřtek, dermatolog a šéf Ústavu lékařské kosmetiky, nabídl místo na plastické chirurgii s tím, že se budu zabývat i obecnou chirurgií, abych mohl složit atestační zkoušku. V té době bylo nutné mít atestaci z obecné chirurgie, pokud jste se chtěli věnovat užšímu chirurgickému oboru.

Nastoupil jsem na II. chirurgickou kliniku Všeobecné Fakultní nemocnice na Karlově náměstí a současně jsem chodil jednou týdně pracovat k panu primáři Fahounovi na oddělení plastické chirurgie Ústavu lékařské kosmetiky. V roce 1988 jsem složil atestaci z obecné chirurgie a mohl jsem zůstat na plastické chirurgii u primáře Fahouna.

Takže konečně kýžený obor. Jak pokračovala vaše cesta k Ústavu estetické medicíny?

Po revoluci se stalo ještě aktuálnějším, že pokud chtěl člověk dělat plastickou chirurgii privátně, musel z ní mít bezpodmínečně atestaci. Takže jsem po roce a půl práce u primáře Fahouna přestoupil na Kliniku plastické chirurgie na Vinohradech. Pro atestaci bylo velké klinické pracoviště podmínkou. Plastická chirurgie je taková skládačka z různých menších oborů, kterými je důležité projít a znát je. V Ústavu lékařské kosmetiky jsme se zaměřovali hlavně na estetickou chirurgii. Ale do plastické chirurgie patří úrazy ruky, problematika vrozených vad, poúrazové defekty, mikrochirurgie, popáleniny a tak dále. Opět jsem tedy jen jednou týdně chodil do Ústavu lékařství kosmetiky a v roce 1993 jsem složil atestaci z plastické chirurgie.

V roce 1994 jste se stal primářem Ústavu lékařství a kosmetiky. To je rok po atestaci z plastické chirurgie. Jak se to přihodilo?

Ústav kosmetiky se stal soukromým zařízením a tehdejší primář Fahoun, který byl již v důchodovém věku, se rozhodl, že odstoupí z funkce a bude už jen operovat. Protože jsem se v oboru plastické a estetické chirurgie už delší dobu pohyboval a pan primář byl velmi osvícený, uměl učit a uměl předávat znalosti podstatné pro obor, rozhodl jsem se přijmout nabídku primářského postu na oddělení plastické chirurgie. 

Čím přesně se zabýval Ústav lékařské kosmetiky? A jak se z něj stal Ústav estetické medicíny?

Ústav lékařské kosmetiky byl v té době rozsahem trochu unikát, protože v něm byly z estetické medicíny zastoupeny všechny obory. Od kosmetiček, vlasových studií, která se zabývala péčí o postižené vlasy, dermatologie až po plastickou chirurgii. Jako kosmetické centrum si dokonce vyráběl i svoji kosmetiku. Sídlili jsme v Paláci Adria v Jungmannově ulici a Magistrát hlavního města Prahy přišel s tím, že se celý palác bude rekonstruovat a že si máme do roka najít jiné pracoviště.

V Emauzích, které po církevních restitucích patřily opět řádu Benediktinů, se uvolnilo místo po kožní klinice, a tak jsme se tam v roce 1996 přestěhovali. Snažil jsem se zachovat kontinuitu komplexnosti původního Ústavu lékařské kosmetiky, ale postupně se oddělila oddělení kosmetiky a dermatologie, takže jsme zůstali pouze jako Ústav estetické medicíny se specializací hlavně na estetickou chirurgii. Dermatologie a kosmetika jsou tu stále, jen to není pod jednou společností. Dnes funguje Ústav estetické medicíny 21 let.

Váš Ústav estetické medicíny funguje od roku 1996, tedy přes dvacet let. Kam se za tu dobu vyvinul?

Na samém začátku, ještě když jsme sídlili pod názvem Ústav lékařské kosmetiky v Paláci Adria, bylo oddělení plastické a estetické chirurgie menší, specializovalo se pouze na operace v oblasti obličeje. Ty větší, jako je operace břicha nebo prsou, se neprováděly. Ne proto, že bychom to neuměli, ale protože jsme neměli potřebné zázemí, kapacitu, anesteziologické centrum. Když jsme roku 1996 zařizovali kliniku v Emauzích, tak jsme mysleli na to, abychom byli schopní obsáhnout celé spektrum estetické chirurgie a mít tu potřebné vybavení a prostory.

zaruba01
"Zátěž očí díky počítačům, televizorům, umělému osvětlení a dalšímu je mnohem vyšší, takže víčka povolují daleko rychleji," říká MUDr. Dušan Záruba".

Jak se proměnila plastická chirurgie jako taková za těch dvacet let? Co se tehdy provádělo zřídka nebo vůbec a dnes je rutinní záležitost?

Medicína obecně stále prochází vývojem a projevuje se to i na estetické chirurgii. Ne tolik v oblasti nových metod, ale zejména v technice přístrojů, které nyní umožňují zákroky a postupy, které se dříve nedaly provádět. Například rozmach mikrochirurgie znamenal obrovský skok v plastické chirurgii. Při úrazu se ztrátou končetiny se řešilo, jak zranění zahojit, nyní už je možná díky mikrochirurgii replantace – to znamená, že pokud přijdete například o prst, při včasném podchycení a ošetření se prst našije zpátky. Mikrochirurgie otevřela i možnosti řešení různých defektů, vrozených vad až po transplantace končetin a obličeje.

Jaký zákrok prošel nejzásadnějším vývojem?

V estetické chirurgii se před dvaceti, pětadvaceti lety pomalu začínalo s liposukcí, tedy odsáváním podkožního tuku. U nás v podstatě vznikala jako nová metoda (na západě byla o trochu rozšířenější). Dnes je to rutinní záležitost, možností a metod liposukce je celá řada, liposukce s ultrazvukem, s laserem, i liposukční techniky jsou mnohem vyvinutější.

Je nějaký zákrok, který naopak zůstal "při starém"?

V případě techniky operací obličeje se toho příliš nezměnilo, spíše se využívá nových šicích materiálů, není třeba vyndávat stehy, ale samy se vstřebávají, což umožňuje rychlejší návrat do normálního života. Ale na druhou stranu – v této oblasti je větší snaha o rozvoj neoperačních technik, čehož využívají zejména dermatologové – různé výplně, botox, laserová technika k vyhlazení kůže nebo odstranění drobných cévních afekcí v kůži. Tyto "miniinvazivní" operace před pětadvaceti lety vůbec nebyly známé nebo se pomalu začaly zkoušet a dnes jsou běžné.

Při operaci víček máme nyní možnost operovat laserem nebo radioskalpelem, tedy přes spojivku, neudělá se tak jizva na kůži. Operovat přes spojivku s normálním skalpelem vůbec nejde, protože silně krvácí, laser nebo radioskalpel krvácení zastavují rovnou. Nebo endoskopické a laparoskopické operace se před 25 lety nedělaly, dnes je to opět běžné, třeba v břišní chirurgii se slepé střevo nebo žlučník se až na výjimky jinak neoperuje.

Jak se tento vývoj projevuje na klientele? Jaká byla před 25 lety „společenská“ pozice estetické a plastické chirurgie – jak byla vnímaná veřejností a jak se to změnilo?

Řada lidí má pocit, že před revolucí byla plastická operace výlučnou záležitostí pro veřejné činitele, pro herce, lidi z určitých vrstev. Tak to ale nebylo. Skladba pacientů byla stejná, jako je dnes. Chodili herci, herečky, ale i učitelky, lidé, kteří měli problém s vizáží, a trápilo je to. Hlavní problém byl v tom, že byla malá informovanost. Protože ani neexistovaly prostředky. Dříve si lidé mohli maximálně přečíst článek v časopise, když už o tom byl někdo ochotný napsat, což moc nebyl. Fungovalo tedy zejména ústní doporučení spokojených pacientů – což je velmi cenné, ale není to dostačující. Bylo nutné se s pacientem sejít a dlouze s ním diskutovat o všem možném.

Dnes si lidé mohou povídat přes nejrůznější sociální a komunikační sítě, tudíž na konzultace již chodí s konkrétními dotazy. Je snadné si o estetické nebo plastické chirurgii cokoli dohledat. Obor je více vidět, tím pádem více lidí zjistí, že může svoje problémy řešit. Takže ano, klientela vzrůstá, daleko více se operuje – díky větší informovanosti.

Jaký zákrok provádíte na vaší klinice nejčastěji? 

Léta se specializujeme na problematiku obličeje a máme s tím bohaté zkušenosti. Operací víček přibývá čím dál tím více, protože co se očních víček týká, daleko rychleji stárne mladá generace. Pokud srovnáme těch posledních 25 let, tak dříve lidé chodili na operaci víček v průměru kolem padesáti, padesáti pěti let, dnes je to již po čtyřicítce. Těchto operací tedy výrazně přibývá a zvyšuje se i počet mužů, kteří chodí na operace, protože těm na estetickém vzhledu zase tolik nezáleží, kdežto převislá víčka jednoduše překážejí.

Hodně děláme i facelifting a operace nosu. U ostatních zákroků se počty drží ve stabilní linii. V Karlových Varech máme ještě pobočku, kde je kolega MUDr. Tomáš Kupka, který se specializuje na malé chirurgické a miniinvazivní zákroky, já tam jezdím operovat jednou týdně. Spektrum operací je stejné jako v Praze, jen je provádíme v menším měřítku.

Více najdete na www.uem.cz >>

Publikováno: 3.1.2018

Diskuze k tématu

Operace očních víček (Blefaroplastika) - Novinky

Související recenze a zkušenosti

Doktor ve Vašem okolí   
Zákroky, na které se chystají ostatní