Syndrom karpálního tunelu

Syndrom karpálního kanálu neboli tunelu (SKT) se vyskytuje typicky více u žen.

Jako nejčastější příčina se udává chronická idiopatická tendovaginitida, tzn. dlouhotrvající zánět šlach, jehož příčina je neznámá. Slovem „zánět” se v tomto případě má na mysli spíše něco jako chronické dráždění, které vede ke ztluštění již dříve zmíněných obalů šlach. Tím dochází k celkovému zvětšení obsahu karpálního kanálu, jehož celkový objem se však nemění, a má za následek chronické dráždění a útlak středového nervu.

Mezi další možné příčiny syndromu karpálního tunelu patří i jiná chronická dráždění, např. velmi častá práce na počítači s rukou v neergonomické pozici, práce s vibračními stroji a jiné činnosti, u kterých může docházet k chronické mirkotraumatizaci dané lokality. Ke změnám v oblasti karpálního tunelu mohou vést dále různé hormonální změny a další chronická onemocnění. Zajímavou příčinou (nikoliv však v tomto případě jedinou) je častý spánek s fixovanou flexí (ohnutím) v zápěstí.

Aby výčet možných příčin nebyl tak jednoduchý, je třeba zmínit, že o rozvoji SKT rozhoduje také odolnost daného jedince. Někdo může denně např. „mlátit” kladivem v kovárně a přesto u něj syndrom karpálního tunelu nikdy nevznikne. Mezi další příčiny patří také anatomie karpálního tunelu každého jedince (větší výskyt tohoto onemocnění se vyskytuje u těch, jež mají užší karpální tunel).

S výše popsanými příznaky navštivte nejlépe neurologa, ev. ortopeda, chirurga nebo plastického chirurga. Lékař na neurologii vám provede vyšetření, které stanovuje rychlost vedení impulzu v nervu a jeho kooperaci se svalovým aparátem (EMG- elektromyografii). V případě nejasností z diagnózou může dále pomoct zobrazovací vyšetření (RTG nebo sono), čímž lékař vyloučí mechanickou příčinu útlaku. V případě pozitivního a těžkého nálezu na EMG většinou neurolog indikuje operační léčbu a odešle pacienta za příslušnou odborností.

Doporučení praktického lékaře není k vyšetření karpálního tunelu nezbytně nutné, může ale ušetřit čas, neboť EMG vyšetření může navrhnout i praktický lékař.

„Čím dříve je syndrom karpálního tunelu odoperovaný, tím menší nenávratné změny na daném nervu do operace nastanou a tím lépe proběhne operace a přinese optimálnější výsledek. Je-li tedy syndrom karpálního tunelu diagnostikován, pak radím neotálet. Nenávratné změny na nervu ruky často nejdou úplně vyřešit. Zákrok je prováděn v lokální anestezii a rizika s ním spojená jsou velmi nízká, až ojedinělá, takže se není čeho bát, obzvláště pokud si pacient svého operatéra dobře vybere.", uvádí MUDr. Klára Schwarzmannová.

Princip operace spočívá v proříznutí vazu (ligamentum carpi transversum), který shora ohraničuje karpální tunel. Operace karpálního tunelu není pro pacienta náročná, lze ji většinou provádět v lokální anestesii a nejčastěji trvá od 15 do 30 minut.

Operace při postižení obou rukou se provádějí zvlášť, současná operace obou rukou bývá vzácná.

Pacient pociťuje výraznou úlevu už druhý den po operaci karpálního tunelu. Ruku je po operaci karpálního tunelu nutné šetřit minimálně jeden měsíc. Lépe je však vyvarovat se ruku zatěžujících činností po dobou tří měsíců. Rehabilitace po operaci je individuální a při dodržení režimových opatření často není nutná.

Žádná operace se neobejde bez nějaké intenzity bolesti. Tu po operaci karpálního kanálu bych označil jako snesitelnou. Pacienti si většinou vystačí s běžnými léky na bolest typu paralen nebo ibalgin. Navíc je operovaná oblast po nějakou dobu „umrtvena” lokálním anestetikem. Proti bolesti také skvěle pomáhá držení ruky ve zvýšené poloze, vlastně je to nutnost, protože je to taktéž hlavní „lék” na pooperační otok ruky. Bez tzv. elevace ruka oteče a bolestivost se zvýší.

Sice to není vždy nutnost, ale na operaci je vhodné dorazit s doprovodem. Na každého působí operační zákrok individuálně. Jedná se zde spíše o psychický tlak. Jak bude pacient snášet výkon se dá přibližně odhadnout podle toho, jak snáší například odběry krve.

Rehabilitace po operaci karpálního tunelu probíhá v případě dobré edukace pacienta operatérem individuálně. Sestává se hlavně z lokální péče o jizvu a tlakových masáží.

K rehabilitaci fyzioterapeutem nebo ústavní rehabilitaci se přistupuje individuálně v případech potřeby (déle trvající otoky, bolesti, omezení hybnosti...).

Výsledná jizva měří 2 až 3 centimetry a zasahuje do jedné třetiny dlaně.

Po zpevnění jizvy, což bývá cca 1 až 2 týdny po vytažení stehů, se doporučuje začít provádět tlakové masáže jizvy. Dále je vhodné jizvu pravidelně promašťovat, aby se zabránilo jejímu vysychání. K tomu může posloužit celá řada preparátů – od sádla, přes indulonu, různé kalciové masti až po preparáty určené přímo na jizvy. V poslední době se také v péči o jizvu prosazují různé formy silikonových náplastí.

Co se týče již zmíněných tlakových masáží, v případě nekomplikovaného hojení se doporučují od 3. až 4. týdne po operaci. Jedná se o několik masážních sérií denně. Každá série spočívá v několikrát opakujícím se stálém tlaku o délce cca 15 sekund postupně aplikovaném na celou jizvu. Správný tlak se pozná podle odkrvených bříšek prstů, kterými tlak provádíte. Tlakové masáže je vhodné provádět 1 až 3 měsíce do změknutí a zahlazení jizvy.

Jako při každé operaci se můžou po operaci karpálního tunelu vyskytnou obecné chirurgické komplikace jako krvácení a infekce po výkonu. Obě tyto komplikace jsou však vzácné.

Častěji se může vyskytnou různá forma modřin nebo podlitin zápěstí a předloktí u pacientů, kteří užívají antikoagulancia nebo antiagregancia. Tato komplikace bývá nezávažná a sama se v průběhu 1 až 2 týdnů upraví.

Stejně jako po každém chirurgickém zákroku nebo jakémkoliv poranění nastává u predisponovaných jedinců riziko vzniku keloidní jizvy. V oblasti ruky a zápěstí bývá však tento jev velmi vzácný.

Mezi specifická rizika této operace patří riziko poškození nervu, pohybuje se však kolem 0,3 % a bývá spojeno s anatomickou anomálií v průběhu jednotlivých větví nervu. Stav se často upraví sám, v případě podezření na vážnější poranění nervu je indikována operační revize a mikrochirurgické ošetření nervu.

Mezi další obdobně vzácné komplikace patří riziko poranění šlach, případně srůsty mezi nimi. Někdy je popisováno zhoršení síly stisku, toto však bývá přechodné.

Možnou komplikací může být i omezení hybnosti, které nejčastěji může nastat při komorbiditách typu různá revmatická onemocnění, případně u dlouhodobé fixace u starých pacientu nebo pacientů s atrózou. Většinou se tato situace řeší rehabilitací.

Výjimečně se může stát, že se onemocnění vrátí. Většinou je to na vrub zvýšeného jizvení v oblasti karpálního tunelu, případně inkompletního protětí karpálního vazu. Oboje se řeší reoperací. Procentuální riziko rekurence onemocnění je různé, nejčastěji se uvádí někde kolem 2 %.